Na venkově nepřežijete sami. To, co je ve městě tak běžné a přirozené, je na vesnici nesmyslné. Izolace je jistě romantická, ale život je snazší, když máte sousedy a kamarády.
Někdy je to tak krásně utopistické. John Seymour ve své knize Soběstačnost píše, že přece kdyby se jen šest rodin domluvilo na vzájemné spolupráci a kdyby se ty rodiny usídlily několik kilometrů od sebe a věděly, co kdo dělá, mohly by mít skvělý život. Sami asi nezvládnete všechnu tu práci, ale v takové malé komunitě…
Na druhou stranu, osvobozující přece může být i město. Záleží na tom, jak vnímáte všechny ty komerční aktivity. Dává vám to široké možnosti volby nebo vás to ubíjí? Ve dvanáctém století byl Londýn popisován negativně jako město parazitů, zlodějů, herců a tanečnic, ale i pozitivně jako město, jehož obyvatelé mají vybrané způsoby, krásné oblečení a k jídlu samé lahůdky.
V jednom se ale vesnici město nevyrovná: v dostatku prostoru. A čas jako by také plynul pomaleji. A těch peněz, co neutratíte, když je z vás město nevysává!
Město poskytuje více anonymity, na druhou stranu je tam snazší najít spřízněnou duši. Není tedy tím hledaným ideálem mezi městem a vesnicí maloměsto? Tedy přesněji: Nespočívá příčina toho, že lidé utíkají z měst, spíše v tom, že jsou ta města příliš veliká, než v tom, že jsou to města?
Anebo jde o tu uniformitu centralizace, která vede k nudě, která (jak víte) vede ke smrti? Autonomní městečka a vesnice jako ve středověku, nenašli jsme tehdy to optimum?
Příliš mnoho otázek – a pořád se zdá, že je to všechno jen hon za přeludem. Že kdybychom chtěli, můžeme vesnicky (tedy jakýmsi způsobem harmonicky, protože o to tu asi jde především) žít kdekoli. I v té hloupé Praze si můžete pronajmout zahrádku nebo pěstovat bylinky na okně. A pokud ne, vždycky je tu Guerrilla Gardening (i v Praze) – zasaďte si sami kytičky na místo, na které ostatní kašlou. Ostatní můžou být nevšímaví, ale vy nebuďte.
Můžete nadávat na ty parazity a zloděje, můžete vzdychat, že vám město poskytuje tolik všemožného vyžití, že vlastně ani nic neděláte, ale to vám pak nic nepomůže; tam venku mimo město budete vzdychat stejně.
Změňte přístup k životu, a pak už nebude záležet na tom, jestli žijete tam nebo onde. Kvůli venkovskému způsobu života není potřeba opustit město.
___________________________
Pátý ze série článků podle knihy Toma Hodgkinsona Manifest svobody. Minule: Objevte své nadání.