Ve svém článku Benefity článků s opožděnou polentou… vlastně pointou se Miloš Čermák věnuje komentáři Martina Zvěřiny.
Abychom se do toho nezamotávali: Na počátku bylo slovo, a to slovo Jiřího Paroubka, na Paroubka reagoval Martin Zvěřina, na něj Miloš Čermák, a na Čermáka teď reaguji já. (Trošku to zjednodušuji, ale to bystrý čtenář – bude-li chtít – jistě snadno rozmotá.)
Totiž – Čermákovu větu o "oxymoronu" jsem zahrnul do Minulého týdne a jedna z mých čtenářek, která je bystřejší a vzdělanější než já, mě upozornila na to, že bychom se neměli bavit o oxymoronu, ale o oxymóru.
A opravdu, slovník cizích slov (ten akademický, Academia 1995) potvrzuje, že oxymóron má dlouhé ó, je rodu středního a skloňuje se podle vzoru město. Quel blâmage!
Navíc tento slovník tvrdí, že oxymóron není slovní spojení (jak se nám nikoli marně snaží namluvit ABZ Slovník cizích slov), ale jen přívlastek, a to "přívlastek, který je svým významem ve (zdánlivém) rozporu s významem podstatného jména, které určuje".
To už snad ani není blamáž, to je prostě skandál!
~
(Pokud v tomto článku najdete chybu, neváhejte a pokračujte v řetězu. Např. článek o tom, že by místo un blâmage mělo být eine Blamage, by za to možná stál.)