Kašlete na všechny ty účty, složenky za elektřinu a plyn, nedoplatky na daních? Štosujete je do šuplíku, odkládáte placení, protože máte lepší věci na práci? Pak to jistě znáte – průvodní dopisy začínají mít zlověstné barvy a texty jsou přísnější s každou další upomínkou. Jejich jazyk je studený, neosobní, ošklivý a obviňující. Ve skutečnosti vám píšou, že jste neschopní, špína společnosti. Všichni ostatní zaplatili a právě lidi jako vy poškozují celý systém.
A přitom nejste zločinci, prostě jen líní a bezstarostní – ale je s vámi jako se zločinci zacházeno. Běda, jak ke svému zaparkovanému autu doběhnete jen minutku poté, co vyprší vás parkovací lístek. Pokuty, přirážky – jako bychom byli roboti.
Pokuta, ačkoli je to v podstatě obchodní transakce (legalizovaná forma krádeže), v sobě nese jisté morální popíchnutí. Je to něco, co odevzdáváte úřadu, když jste se provinili. Bůh vás potrestal. Špatně zaplatíte daně – pokuta. Nekoupíte si lístek na tramvaj – pokuta. A samozřejmě za to nikdy nikdo nemůže; systém má totiž docela chytrý způsob odsouvání odpovědnosti kamsi do neznáma. Já jsem si to nevymyslel, říká revizor, jenom se řídím příkazy. Já za to nemůžu, říká operátor v telefonním centru.Nikdy v životě nepotkáte člověka, kdo by za něco mohl.
Pokuty a poplatky byly dříve vybírány v rámci malé komunity, vesnice, cechu. Pokutu vám dal váš soused, a peníze šly do společné kasy, ze které se platily společné výdaje. Nová silnice, oprava kostela, ale třeba i slavnosti. Princip zůstal dodnes stejný, ale záběr dnešních institucí je tak velký, že vymazal veškerý pocit společenství. Zaplacení pokuty nikomu neprospěje, peníze prostě zmizí. Zůstala jenom buzerace.
A co hůř, ta smlouva je jednostranná. Nemůžete pokutovat dráhy, když nepřijede vlak, nedáte pokutu supermarketu, když vám prodá zkažené maso. A i kdyby jste chtěli – vy jste sami, a oni mají celá oddělení lidí a právníků, co vás zatlučou do země.
G. K. Chesterton napsal esej o vztahu mezi organizací a efektivností. Tvrdí v ní, že organizace neimplikuje efektivnost, ba naopak. Čím větší organizace, tím větší neefektivita. Nekonečné lidské řetězce odpovědnosti, ve kterých všichni chodí do práce, ale nikdo za nic neručí.
Teď řeknu něco, co je strašlivě nudné: Lenost je fajn, ale veďte si účty. Starat se o své peníze je nutnost v bitvách proti úřadům. Vládu nad svými penězi musíte mít vy sami.
A proto byste neměli používat inkaso. Vím, inkaso je pohodlné, nemusíte se o nic starat. To je právě to. V Británii prý lidé zaplatí inkasem 500 miliónů liber ročně za služby, které už neodebírají. Jen zapomněli zrušit inkaso. Pro lenochy je inkaso nepřítelem.
Ztrácíte přehled, za co všechno a kolik platíte, ztrácíte pocit opravdové transakce. Totéž funguje u platebních karet. Je snažší vytáhnout z peněženky kartu než tisícikorunu, protože kartu tam za chvíli vrátíte zpátky, ale ta tisícovka se už nevrátí.
Na účty vám stačí třicet minut jednou nebo dvakrát měsíčně. Nenechte se složenkami zničit, zorganizujte je. A nedokážete-li to, buďte tedy radikálně neorganizovaní: Neplaťte za nic, co nepotřebujete. Zrušte si kabelovou televizi, mobil, prodejte auto. Neplaťte za MHD a choďte pěšky nebo jezděte na kole.
Čím více účtů platíte, tím víc jste závislí na jiných. Vypadá to, že si tím ulehčujete život, ale právě tou závislostí si jej znesnadňujete. Můžete si zavolat řemeslníka na zatlučení hřebíčku a omlouvat si to tím, že když budete místo zatloukání dělat svou práci, vyděláte tolik, že řemeslníka zaplatíte a ještě vám dost zbyde. Ale platíte za to svou závislostí. Musíte toho řemeslníka zavolat, domluvit se na čase, čekat na něj, hlídat ho, zaplatit mu. Jen za tu dobu, co hledáte jeho telefonní číslo, jste mohli vzít kladivo a ten hřebík zatlouct.
Peníze a svoboda totiž nejsou synonyma.
___________________________
Třetí ze série článků podle knihy Toma Hodgkinsona Manifest svobody. Minule: Hrajte na ukulele.