Vzkazujete mi, že nemám právo kritizovat odsun sudetských Němců, protože Rakousko na sebe kladlo vinu? Zdá se mi, že děláte argumentativní chybu.

Nevím, zda sledujete, jak se Rakousko v minulých desetiletích snažilo pracovat a vypořádat se s vlastní minulostí. Je pravda, že se dlouho pěstoval mýtus čiré oběti. Dnes víme, že jsme spoluodpovědní za to, co se stalo. Toto vědomí je široké společenské vědomí, ne ojedinělá prohlášení některých politiků. V médiích, ve školách (velmi důležité: učebnice!), všude se mluví o naší spoluodpovědnosti.

Na oficiální úrovni pár příkladů: Existují národní odškodňovací fond, fond smíření a celá řada dalších fondů a projektů, uznávany i v Israeli. V projevu na Hebrew University 1993 řekl tehdejší kancléř Vranitzky: „Plně přiznáme svou kolektivní odpovědnost“.

Samozřejmě existují na okraj pravicového politického spektra hlasy, které mluví trochu jinou řeč. Za ně se stydím.

Tak se prosím zasmějte.. Dějuji:)

Škoda, že Němci nevyhráli válku – mohli jsme si dnes v klídku žít v panenské přírodě Sibiře (teda ta část národa, která by nebyla při konečném řešení vyhlazena v koncentračních lágrech) a nemuselo nás – při radostném otročení pro arijskou panskou rasu – trápit morální dilema – jestli to (sakra) ti naši otcové a dědové nějak nepřepískli..

Rychle zapomněli, jak nadšeně vítali v r. 1938 německou armádu, jak pod ochranou SS si konečně troufli na Židy, jak jejich brutalitu musela SS místy tlumit. Sotva se stali říšskými Němci, vstupovali do SS v téměř dvojnásobném počtu (14%), než odpovídalo jejich podílu na obyvatelstvu Říše (8%). Rovněž tvořili (Rakušané) 40% personálu, zapojeného do vyhlazovacích operací (od euthanasie po Osvětim).

Hned první poválečný kancléř Renner odmítl (1945) např. vydat navrátilým Židům majetek s tím, že se mají obrátit na Němce. V takové atmosféře pak v r.1946 (!) proběhly Rakouskem davové antisemitské nepokoje.

A tak Rakušané, kteří se vylhali ze svého náckovství, udělali Státní smlouvou z r. 1955 tlustou čáru za minulostí. My nic, my jódlovací sbor. To všechno oni, Němci.

Na to byste si měla vzpomenout, paní Rogner, než začnete moralizovat.

Pane Horský, s vámi se mi nechce začínat nikde nekončící diskusi, kterou jsme spolu měli k článku pana Koláře, opakoval bych to stejné. Vy jste prohlásil, že „není třeba se omlouvat a není důvod cítit vinu ani za naše předky.“, s čímž já zásadně nesouhlasím.
Národní hrdiny z nich vy neděláte (tedy doufám) – tady se já omlouvám za nepřesnou formulaci. Promiňte.

Případy se protahovaly, svědkové umírali, za formální procesní pochybení se řízení zastavovala, obžalovaní zprošťovali viny pro nedostatek důkazů.

Soudilo se i podle politických ohledů. Tzv. „pamětní spisy“, tedy listinné podklady pro zahájení stíhání byly zpochybňovány, jestliže přicházely z Východu. Vzpomeňme na Mallothův případ (vrah z Terezína), ten byl zdokumentován stejně kvalitně v 60. letech jako v 90. letech, kdy ho konečně německá justice začala stíhat. A tak postavili před soud starce nad hrobem, snad aby Češi měli iluzi spravedlnosti.

2. Krátce a bez jakýchkoli komentářů jsem zde popsal jeden z příběhů německých vrahů.
Vy jste mě obvinil, že z nějakých českých bestií dělám národní hrdiny.

Buďte tak laskav a uveďte jeden případ, kdy Horský dělá z české bestie národního hrdinu. Vyhněte se přitom té všezahrnující omáčce, kterou zaléváte své příspěvky a buďte konkrétní.