Padla tma, ale ještě je teplo. Vysedávám na terase, přede mnou snad i troška toho vína, a čučím na hrad, který možná už hodinu po půlnoci, možná až ve tři zhasne, na hrad, který bude za pár měsíců vyfouknut a schován.
Kdo potřebuje les, když má hrad?
Všude je blízko, tam i zpět, všude jsem za chvíli. Tam i tam jezdí tramvaje nebo metro, na Václavák dojdu pěšky. Vždycky se můžu zdržet na návštěvě, protože dostat se domů není problém. Pěšky po všech nákupech – zelenina, řeznictví, cukrárna, květinářství, papírnictví, drogerie, elektro, všechno v několika vydáních. Jen do těch domácích potřeb jezdím do Vršovic, protože tam jsou nejlepší. Restaurace, hospody, vinárny, bary? Račte si 'řát.
Kdo potřebuje les, když má centrum?
Jsme v Loučné nad Desnou a jdeme do Koutů. Jezdíval jsem tam na školy v přírodě, odhaduji, že do těch budov na kopci, kde jsou dnes hotely. V hotelu nabízejí obědy, největší lahůdkou je kuřecí plátek s broskví a sýrem, kam se hrabe kohoutek na víně. Z konzumu už sundali ceduli "jsem vedle v hospodě", ale pohledy nemají. Pohledy, pane? A kdo by je vyráběl, když je nikdo nekupuje? A známku jedině na poště, a poštu zrušili. Ty městské atributy mi tu chybí – lesk a bída, zábava a strach, i ta pošta.
Kdo potřebuje město, když má les?
V lokále místního hotelu si kupuju místo pohlednice aspoň fotku. Na zadní stranu kreslím známku a velkým kostrbatým písmem píšu tradiční vzkaz: Mám se dobře, vaří tu dobře.
Ale do dětství mě to nevrací.