Reklama
 
Blog | Petr Olmer

Svěcení jara – balet v Sazka Aréně

Ve čtvrtek jsem byl na baletu a plakal jsem. Jen si to představte - událost sezóny, v Čechách naprosto nepřirozená možnost sledoval špičkový balet s živým orchestrem. A ti IDIOTI to udělají v Sazka Aréně a živý orchestr omikrofonují.

Že součástí večera bude předání nějaké ceny, jsem věděl, a byl ochoten těch pár minut protrpět. To jsem ještě netušil, že nějaký (asi slavný) moderátor pozve před diváky ředitelku Tance Praha a že spolu předvedou mnohaminutovou scénku na téma "ach ten tanec, ta naše popelka, v oficiálních vládních materiálech o něm není ani slovo", a to česky, anglicky a francouzsky. Byl jsem dojat natřikrát.

Pak se udělovaly všerůzné ceny. Děsivé aranžmá: Máme dvě nominované, a tak je obě vyzveme, ať jdou k nám dopředu a postaví se vedle sebe, a pak řekneme, která z nich vyhrála, a ta druhá si jde sednout. Důstojnosti zřejmě netřeba.

A ještě se mají promítat taneční ukázky, ale jsou to spíš medailonky nominovaných, ve kterých odpovídají na závažné otázky všehomírného významu, jako třeba co je pro vaši tvorbu charakteristické? Většina nevěděla. Už při druhém medailonku osvětlovači dochází, že na plátně asi nebude nic vidět, když na nás tak krásně protišajní reflektory, a už u třetího jsou reflektory na poloviční výkon.

A ještě se představuje čtrnáctičlenná porota, a po udělení té největší ceny přijde paní ředitelka s báječným nápadem: Řekne, kolik dostal každý nominovaný bodů, protože hlasování bylo tajné a ani sama porota neví, jak to dopadlo. Dozvědět se na slavnostním večeru, že vaše choreografie byla oceněna osmi body, zatímco vítězka má čtyřikrát nebo pětkrát víc (už si to nepamatuju), to je vskutku potěšující.

Reklama

A celou tu dobu trapnosti, padesát minut (!), sedět na nepohodlné sedačce, na úzké sedačce, která nemá opěrky, jenom držáky na kelímky, do kterých, když se zapomenete a náhodou se zavrtíte, vám zapadnou lokty. Bolí to.

Ale pak, po přestávce, přichází konečně ten zázrak, kvůli kterému to stálo všechno vytrpět. Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Janem Kučerou, který sice teď nevyhrál dirigentskou soutěž Pražského jara, ale stejně ho mám rád, a deset tanečníků Compagnie Marie Chouinard.

Nejprve se tančí na reprodukovanou hudbu Robera Racina Signatures sonores, a skutečně slyšíme, jak fixa čmárá po papíře, a hudba i tanec jsou geniální. Tanečníci i tanečnice, všichni jen v černých kalhotkách, jakoby splývali s rytmem hudby.

A pak se ozve Stravinského Svěcení jara. Jenomže něco není v pořádku, ten zvuk je divný, deformovaný, vychází odjinud.

Co je mi platné, že za tanečníky je živý orchestr, když neslyším jeho živý zvuk? Když slyším jen zvuk reprodukovaný, ba co víc, reprodukovaný mizerně? Ověřil jsem si to hned večer doma – pustil jsem si Svěcení jara z cédéčka, a zvukově to bylo daleko lepší než v Aréně.

To vám, organizátoři, opravdu nedošlo, že živý zvuk je nesrovnatelný s reprodukovaným?

Tanec to byl úchvatný. Elementární, fragmentální. Vtipný. Krásný. Precizní.

Ale večer jsem měl zkažený.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama