Reklama
 
Blog | Petr Olmer

Uhněte z těch schodů! (zlé, falešné a prázdné argumenty)

Úskok 8. Drážděme odpůrce, až se rozzlobí, neboť ve hněvu je neschopen správného úsudku a pozornosti, aby si uvědomil svůj prospěch. Do hněvu ho pak uvedeme, jestliže mu nepokrytě křivdíme, zlomyslně ho špičkujeme a vůbec si počínáme nestydatě drze.

Za vaše krásné reakce vám děkuji. Zejména nad těmi ve stylu "nechápu, co tím chtěl autor říct, ale evidentně je pitomec" jsem probděl noci.

Ptal jsem se sám sebe, kam se poděla má schopnost stylistiky, kde jsem udělal chybu ve vyprávění, který argument jsem zamlžil, že se mí drazí p. t. čtenáři dostali do varu. Bylo mi z toho smutno, ba ano, i jsem si poplakal. A teď přišel čas na zvídavé komentáře odpovědět. Aťsi jsou zlé a falešné, jejich autoři jistě takoví nejsou.

Mysic se ptá, proč, když někdo pospíchá, mu neuhnu. To by jistě bylo chvalitebné, ale kam asi? Vpravo jsou lidi a vlevo eskalátoru už není, mám snad nadskočit či se vypařit?

Reklama

Jakub se snaží dělit cestující na ty, co spěchají, a na ty, co nejspěchají. Inu, každý spěchá jinak. Spěchám natolik, abych nestál dole ve frontě, ale nikoli natolik, abych po schodech chodil. Navíc každý má jiné tempo a některým nahoře dochází dech. Co s těmi, aby nepřekáželi těm nejvíce spěchajícím? Vyloučit z přepravy? A není to snad tak, že ti opravdu spěchající jsou na schodech dřív, než se stačím rozkoukat, kudy z metra ven?

NoxLbc gratuluje k nedostatku taktu a tolerance. Taktní možná nejsem, ale tolerantní jsem jistě přinejmenším ve stejné míře, s jakou sportovci bojují o svůj průchod vlevo.

OvePa na to jde fikaně, leč opět binárně. Nespěchám, ale vadí mi poslušně se zařadit do fronty, která by vůbec nemusela vzniknout. Měl bych být zastřelen? Račte si ve vší laskavosti povšimnouti, že procházející vlevo mi nevadí. Vadí mi ti, kteří dole vytvářejí onu zbytečnou frontu.

Hans (kreténe) opět přichází s tím, že přeci mám uhnout, když mě o to někdo slušně požádá. No ano, možná kdybych se skrčil, třeba by mě dotyčný mohl přeskočit?

Michal mi dává za vinu obezitu celého národa. Je to tak, přiznávám.

Lukáš Jelínek přidává k dobru paralelu s dálnicí, kde je v pravém pruhu horší povrch. Nevšiml jsem si, že by eskalátory měly vpravo horší povrch (ale možné to jistě je, připouštím), a po dálnici nejezdím, neb hyzdí krajinu. Ale kdyby taková opravdu byla a já po ní jezdil, asi bych si vybral ten lepší povrch. Vy ne?

DŠ se po krátkém až filosofickém zamyšlení ptá, jestli je pro mě něco tak nepříjemného na tom, že občas chodí vlevo a občas stojí vpravo. Není. Je mi úplně jedno. Ale klidně si myslete, že je mi to nepříjemné; to je mi taky jedno.

Jilm se pouští do výkladu o sociálním blahu. Myslete, člověče. Skutečně to, že většina lidí čeká na půlku schodu, minimalizuje součet času, který lidi stráví přepravou? A když už budete v tom myšlení, skutečně je smyslem veřejné dopravy tato minimalizace?

Jiří na to kápl: Chodí vlevo, ale vadí mu ta fronta pod schody. Protože proč? Řeknu vám to. Protože lidi často stojí v hroznu a frontují se až těsně před schody. Takže když fakt pospícháte a jste vzadu, tak se přes ty čekající stejně ke schodům neprorvete. Holt to bude ještě chtít tu disciplínu vypilovat.

Zorro007 je opravdu mstitel. Cituje Desatero dopravních podniků, ale jenom to, co se mu hodí. Já budu citovat tohle: "Stojíme na nich vždy vpravo, vlevo jen při
vyšším obsazení pohyblivých schodů. Rovněž chůze je přípustná pouze ve směru
pohybu eskalátorů po jejich levé straně a to jen tehdy, jestliže obsazení
pohyblivých schodů umožňuje volný průchod." Čili jestli se oháníte předpisy, máte smůlu. Přednost mají ti, co vlevo stojí. Když stojím vlevo (a tam stojím proto, že vpravo už stojí někdo jiný), tak obsazení schodů volný průchod neumožňuje, a kdo jej vyžaduje, bude ztrestán přivolaným zaměstnancem dopravních podniků.

Wizimu nelze než doporučit, aby prostě vstával dřív. Pokud to přijde opravdu draho, faktury posílejte na adresu Respektu, rádi mi je předají.

DŠ se vrací do debaty otázkou, zda mi přijde neuvěřitelné, že někdo může spěchat bez nadšení. Inu, ti, kdo opravdu spěchají (vím, už se opakuji) jsou na těch schodech dávno přede mnou. Ti ostatní nespěchají nijak zvlášť, někteří ty schody vyjdou třeba jen do půlky. Snad že usoudili, že už získali dostatečný časový náskok? Sázím spíš na to, že nechtějí stát v té trapné frontě dole a jdou do té doby, než vpravo najdou volný flek.

Jonáš žádá vysvětlení pro toho, kdo má dvacet vteřin počkat, když mu každou chvíli ujede autobus. Jednu radu bych měl – ať jede dřívějším metrem.

R. tvrdí, že v cizině se stojí jenom vpravo, pokud není špička. Copak jste, drahý R., opravdu nepochopil, že mi jde právě o tu špičku? Tak tedy díky za argument: I v cizině se stojí vlevo, když už vpravo není místo!

René je zvědav, o čem budu psát příště. O tom, že neoliberální představa jednotného globálního trhu je stejně nesmyslná jako výdobytky komunismu.

Ošklivý sup se přiznává, že je asi hloupej. Nevadí. I takoví mají nárok na přepravu metrem, mají-li platnou jízdenku.

Tolik tedy k prvnímu článku o eskalátorech. Měl jsem z těch reakcí takový nehezký pocit, že si někteří čtenáři myslí, že bojuji za to, aby nemohli chodit vlevo. Patříte-li k nim, myslite si to úplně špatně. Proč je to špatně, to jsem se snažil ukázat druhým článkem. Na triviálním matematickém modelu jsem vysvětlil, že přesvědčovat sportovce, aby po schodech nechodili, je nesmyslné, a že naopak dává racionální smysl přesvědčit všechny, aby chodili vlevo, abych si mohl v klidu a bez fronty sám stát vpravo.

Jenomže se tam někam dostal červený hadr či co, jinak si to nedokážu vysvětlit. Přestože jsem argumentoval opačně, reakcionáři (ti, kdo napsali reakce) pokračovali v honu na neexistujícího fantoma, který se schválně staví vlevo, i když je vpravo místo, a to čistě ze zlomyslnosti, aby jej nikdo nemohl předběhnout. (Vy někoho takového znáte?)

Od Pavla jsem se tedy dozvěděl, že bych se měl méně zabývat matematikou a více slušným chováním. Milý Pavle, nemohu vám než doporučit, abyste se více zabýval matematikou. Třeba pak i něco pochopíte.

LOJR se svým osobitým způsobem ptá, jestli snad náhodou neřídím motorové vozidlo. Už ne.

Wizi totéž co Pavel. Nesnažím se zdůvodnit mezery ve slušném chování pomocí matematických rovnic, co vás to napadlo? Když nechápete, o čem je řeč, raději nic nepište. Jste pak zbytečně za pitomce, kterým jistě nejste.

Pavel vysvětluje, že musí, prostě musí chytit metro v 18:27, aby byl na Ruzyni v 19:00. A to dřív žádné metro nejezdí? Když mám někde být včas, tak přeci vyrazím o trochu dřív – aby, kdyby mi metro ujelo, jsem to stihnul ještě tím dalším. Když pospíchám, vezmu si taxi, když jsem v opravdu velkém časovém tlaku, letím helikoptérou. Vždyť je takových řešení. Cestovní plán nemám a normálně ani nepřestupuju. Prostě ráno na Míráku vlezu do metra a na Můstku vystoupím, a večer zase obráceně. Jaký cestovní plán byste mi doporučil? Když je hezky, chodím pěšky.

Na závěr snad jen zvolání: Odpusťte mi, byl jsem neskutečný vůl, ale už to neudělám!

Stokrát krasopisně a doma nechat podepsat.

Řečeno s Markem Twainem: Zdaleka nejste zlí lidé. Polepšete se.

(Úskok 8 citován z Eristické dialektiky čili umění dostat v každé debatě za pravdu Arthura Schopenhauera.)