Představte si, že se ocitnete v místnosti, ve které jste ještě nebyli, a na stěně naleznete několik vypínačů vedle sebe. Vašim cílem je rozsvítit zářivky v zadní části místnosti. Jak to uděláte?
Asi budete zkoušet jeden vypínač po druhém. Tak tedy, už jste u třetího, žádné světlo se nerozsvítilo. Čím to je?
Rozbitý vypínač. Rozbité světlo. Přerušený kabel. Vypnutý jistič. Takhle můžete pokračovat ještě dlouho. Třeba začala třetí světová a byla přerušena dodávka elektřiny pro celé město.
A třeba jste tu třetí světovou spustili vy, stisknutím toho vypínače. Skutečně jste schopni odpřísáhnout, že ty vypínače mají alespoň minimální souvislost se světly?
Sovy nejsou, čím se zdají být
Co se tím snažím naznačit? I ten úplně jednoduchý, prostý systém, který přece každý dokáže popsat a vysvětlit, může být docela složitý. Abychom jej mohli úspěšně využívat – abychom přežili -, musíme si jej a všechno ostatní abstrahovat.
Schopnost abstrakce znamená možnost přežít. Pokud byste trvali na nutnosti pochopení všeho do hloubky, tak se z toho zblázníte nebo zůstanete potmě.
Bude to asi divné, ale zkuste to: Uvažujte o vypínači a světle jako o inteligentním systému, který je schopen provádět nějaké akce (totiž rozsvěcet a zhasínat). Kdy je bude provádět, o tom si rozhoduje sám. Pozoruje své okolní prostředí a usoudí-li, že je vhodný čas, prostě rozsvítí nebo zhasne.
Jeho schopnosti pozorování prostředí jsou velmi omezené. Vlastně vnímá jen vypínačem. Rozpozná, do jaké polohy jej přecvaknete. Tak tedy přecvakněte – možná chcete skutečně rozsvítit, možná jen zkoušíte, co to udělá. Vaše úmysly systém nezná. Ale třeba si to vysvětlí jako žádost o rozsvícení. Pak se rozhoduje, zda žádosti vyhoví. Pokud ne, máte smůlu.
Přitažené za vlasy? Jistě, ale jen proto, že víte (nebo si myslíte, že víte), jak to celé uvnitř funguje. A že se takový systém těžko může rozhodovat? Ale může, a jak dlouho! Jen si vzpomeňte, kolikrát už jste se setkali s nějakou tou zatrolenou poblikávající zářivkou, která odmítala naskočit. V čem byl problém? Zadrhla se umělá inteligence? Nebo by jen bylo stačilo vyměnit C3?
Intencionální systémy
Výše popsaným systémům říkáme agenti. Někdo říká agenty, ale já se držím změkčeného tvaru, který naznačuje, že agentům připisujeme vlastní (tedy jejich vlastní, ne naši) vůli. Programátoři by vám jistě tvrdili, že programy, které píší, žádnou vlastní vůli nemají. Jako uživatelé jste jistě někdy zapochybovali, zda vás počítač skutečně poslouchá, anebo si jede po své vlastní linii. Vše je prostě jen otázkou toho, nakolik vidíte systému do střev.
Inteligence je právě to nevidění. Inteligentní agenti jsou systémy, u kterých nevíme přesně, jak fungují. Chování inteligentního agenta pak můžeme alespoň předvídat – tím, že modelujeme jeho domněnky, touhy, záměry (intence).
V přednášce Multiagentní systémy (od tohoto týdne každé úterý odpoledne) vysvětluji, jak takové intencionální systémy budovat, jak s nimi zacházet a co od nich očekávat.
A také to, že i nevidět do střev může být alespoň zajímavé, když už ne přímo užitečné. I v programování.
Tak nezapomeňte zhasnout.