Šest semestrů matematické logiky, v každém semestru dvě skupiny, takže letos už podvanácté vyprávím otupěle totéž.
Není to úplně totéž, měl jsem pocit, že to každý rok vylepšuju. Ale nevylepšuju, naopak. Na některé pasáže už mám vybroušené elegantní vysvětlovací zkratky – ale tím to jen zatemním, protože studenti nemají tolik zkušeností, aby byli schopni tu zkratku skutečně sledovat a pochopit. Jen si opíší do sešitu, co jim nadiktuju.
A ztratila se mi jiskra. Přestal jsem studenty k logice lákat. Už se to zvrhlo jen na seznam triků, jak uspět u zkoušky. "Tohle se naučte zpaměti a nemůžete zabloudit." Takhle vykládat přece nechci.
Jak to dělají ostatní, co vykládají totéž už dvacet let, nevím. Možná se sebezapřením. Možná je baví to předávání vědomostí. Mě už ne.
A ani ty studenty už ne. Mezi těmi letošními šedesáti pěti je jistě několik těch, kteří by chtěli víc. Ale mně se už nechce je hledat. Nepřicházím o iluze, přišel jsem o ně už dřív. Ale teprve dnes mě ta ztráta mrzí.
Za pár týdnů skončí semestr a do příštího logického vlaku už nenastoupím. Raději těch šest hodin týdně budu dělat něco, co mě baví.