Může za to střední třída. Aristokraté nemají potřebu se neustále zlepšovat a stoupat po žebříčcích – jsou na vrcholu. Ani ti, co jsou úplně dole, netouží po hypotékách. Je to střední třída, která se sebeobětovává a věnuje se vydělávání peněz, je to střední třída, která pozvedla kariéru do epicentra svého snažení. A tuto etickou normu pak nutí všem ostatním – a říká se tomu vláda.
Myšlenka kariéry spočívá v tom, že šplháte vzhůru k jakémusi nedosažitelnému bodu. Je to výprava za sebezdokonalením, sekulární verze protestantského hledání spásy. Je to osamělá životní pouť.
Vlády tvrdí, že jde o rovnost příležitostí pro každého, aby ze sebe vydal to nejlepší. Ve skutečnosti je to rovnost příležitostí pro každého slizáka, aby kašlal na kamarády a podrážel kolegy ve jménu své kariéry.
Mít skvělou kariéru znamená soutěžit, a často bohužel výhra jednoho znamená, že někdo jiný musí neuspět. Vaše povýšení je závislé na tom, že není povýšen někdo jiný, případně že je ten někdo jiný rovnou vyhozen. Velké společnosti jsou přímo líhní takových intrik.
A tak váš plat roste, kupujete si větší auta a stěhujete se do větších bytů, ale kariéra je nenasytné zvíře, vždycky chce víc. Kariéra vede k nepřirozené specializaci: Abyste byli schopni soutěžit, musíte být velmi dobří v jedné oblasti, a kvůli tomu zanedbávat ostatní. Říká se tomu profesionalismus, ale ve skutečnosti to znamená, že jste vlastně zbyteční.
Jsme neschopní, všechno už za nás musí dělat profesionálové, na všechno jsou školy a učební obory. Za chvíli snad abyste potřebovali bakalářský titul na zatloukání hřebíků.
Za kariérou se dnes ženou muži i ženy. Jak může být šéfování pár idiotům důležitější než hraní si se svými dětmi nebo návštěva přátel? Jak může někdo pracovat šestnáct hodin denně a ještě se tím chlubit? Jenomže být doma a starat se o rodinu, to se dnes necení. Musíte mít skvělou práci, abyste byli "někdo".
Existuje nějaká alternativa? Způsob, jak sami sebe nemlátit klackem kariéry? Matthew Arnold se ve své básni Letní noc zoufale ptá: Jen tyto dvě cesty, nelze jinak žít? / Blázen nebo otrok, jedním nutno být?
Nemusíte být blázni, abyste nepracovali (i když to jistě pomáhá), ostatně bič kariéry tu nebyl vždy. Ve středověké katolické společnosti bylo trochu více fatalismu. Lenost vás dává do rukou božích; kariéra je bezbožná, protože se pokoušíte vzít osud do vlastních rukou. Jsou už snad dnes cesty Páně vyzpytatelné?
A pokud se na to podíváte z taoistického nebo existenciálního hlediska, je honba za kariérou pouze ztrátou času a energie. Práce může být zdrojem zábavy, tak proč ji měnit v povinnost a utrpení?
Každý má nějaké schopnosti a sklony – ale když vás baví šťourat se v autech, nemusíte přece osm hodin denně dělat automechanika; určitě vás baví daleko víc činností! Můžete dělat haldu věcí čistě pro sebe, ne pro kariéru, ne pro peníze. A možná vám budou stačit jen dvě tři hodiny placené práce denně, abyste vyšli s penězi. Zbytek dne si hrajte a pracujte na tom, co vás baví. Naučte se řemeslo. Programujte a pište básně a vyřezávejte ze dřeva. Proč se omezovat? Objevte své nadání.
Často se mluví o rovnováze mezi prací a volným časem (pro rodinu atp.). Celý koncept této rovnováhy je prohnilý, protože implikuje, že práce je špatná a volný čas je dobrý, a proto mezi nimi musíte balancovat. Proměňte práci v kreativní radost a není co vyrovnávat – všechno je dobré, v harmonii.
To, že máte jedno zaměstnání, neznamená, že nemůžete nebo nesmíte dělat nic jiného. Jste nadaní – nalezněte svůj dar a používejte jej. A když nevíte, co vaším nadáním je, snažte se nedělat nic. Tak dlouho, jak jen to půjde. Když moudrý zahradník získá novou zahradu, nezačne hned rýt – celý rok ji sleduje, aby viděl, co kde a jak roste.
Často si na sebe neumíme najít čas, poodstoupit a sledovat se, co nám kde a jak roste. Přestaňte se snažit a nechte věci plynout. Vaše nadání se objeví.
___________________________
Čtvrtý ze série článků podle knihy Toma Hodgkinsona Manifest svobody. Minule: Zrušte inkaso.