Pavel Hacker není spokojen s tím, jak Respekt situaci zvládl:
Nedostatek zpětné vazby ohledně dění v redakci je o to absurdnější, že
prakticky všem její členům, současným i bývalým majitelům je k
dispozici tištěné i on-line médium.
Já jsem naopak přesvědčen, že zpětné vazby bylo až příliš. Respekt není veřejným statkem. Do výpovědí, jejich důvodů a hádek o tom, kdo a jak časopis dál povede, je velectěným čtenářům s prominutím putna. Jedna strana sporu ale zřejmě měla na veřejné eskalaci zájem – a Miloš Čermák to asi nebyl.
Marek Švehla se pak snaží situaci uklidnit, ale už je pozdě. A tak jsme se tedy my, čtenáři (nebo spíše vy, čtenáři, protože já si Respekt z jistých důvodů kupuju méně než občas), stali rukojmími v zpočátku mimoběžné přestřelce. Její rysy jsou místy až typické, a proto stojí za to si do ní trochu šťournout, jako poučení pro nějaké případné příště. Ostatně, že Respekt není ojedinělý případ, to ukazuje Petr Staníček, a že to může mít i hlubší důvody, o tom zase píše Martin Fafejta.
Ten příběh se totiž může zítra stát i vám. I vám může šéf říct – počítám s tebou, ale zatím to nikomu neříkej.
Mluvíme ty i já, a nerozumíme si
Co myslím tou mimoběžnou přestřelkou? Sobotní rozhovory Ondřeje Austa s Markem Švehlou a s Milošem Čermákem v Lidovkách. Ty dva rozhovory jsou kouzelné v tom, že se nestřetávají – ba naopak, totálně se míjejí. Oba mluví o tomtéž, a přece každý o něčem jiném, protože úplně jinak.
Nás budou z těchto rozhovorů zajímat jen odpověď Miloše Čermáka na otázku, zda by se ucházel o post šéfredaktora:
Vypadá to, že ten časopis budu řídit já, pokud Marek tvrdí – a zase to
nemám od něj, četl jsem to myslím na iDnes -, že pod Čermákem v
Respektu nemá smysl pracovat. Jestliže on tohle říká, napadá mě, že
když já jsem připravoval projekt, že ho budu i řídit.
Toť furianství! Tedy aspoň na první pohled…
Dvě písně lhané v mollu
Boj se přesouvá na blogy. První se v neděli hlásí Erik Tabery a spíše mimoděk přiznává, co v Lidovkách tvrdí už Čermák, totiž že výpovědi jsou manifestační, nátlakové, nepodané s úsmyslem odejít, ale zvrátit situaci:
A když už není jiná cesta, musí přijít odchod. Na tom není nic
dětinského, zkuste si dát po tolika letech práce výpověď. Jednání
nicméně dále pokračují, takže uvidíme.
O pár hodin později už píše Miloš Čermák. Pod sémanticky zajímavým titulkem (Respekt končí? Kvůli Čermákovi? Ne – Neguje se první nebo druhá otázka? Pokud první, jaký význam má negace druhé?) píše až téměř státotvorně. Třeba úplný závěr:
Mým cílem je, aby [Respektu] většina současných autorů i čtenářů zůstala věrná.
Budu také usilovat o někdejší autory i někdejší čtenáře, protože i ti k
Respektu patří. Jen ho v minulosti z různých důvodů opustili. A
konečně, budu usilovat o všechny, kteří umějí chytře a zajímavě
referovat o současném světě, a pak o ty, kteří jim chtějí naslouchat. V
tom je moje víra, že Respekt čeká dlouhá budoucnost.
Článek je psán ve stylu "pravdu mám já, a každý to musí vidět", takže není divu, že ještě Erik Tabery reaguje ještě v neděli v noci. "
Řekněme si to tedy otevřeně," začíná. Dýmovnice jsou odhozeny. A když si to přeberu tam a zpátky, začíná to dávat smysl.
Miloš Čermák nastoupil do Respektu a mohl se snažit sebevíc, redaktoři o něm neměli valné mínění. V takové situaci je více než snadné sklouznout k nahrazení přirozené autority autoritou formální, a ze strany druhé k nahrazení diskuse bojkotem. Mluvit a míjet se, jak prosté.
Háček je v tom, když diskusi musíte (opakuji: musíte) vést unfair, s vědomím toho, že víte víc, než druzí, ale nesmíte to říct.
V komentářích ke svému článku totiž Miloš Čermák přiznává:
Stručně řečeno jde především o řízení redakce, konkrétně post
šéfredaktora. Nastoupil jsem do Respektu s cílem připravit a provést
změnu z novinového na časopisecký formát. Šéfredaktorem i po mém
nástupu zůstal Marek Švehla. Do řízení a chodu Respektu jsem
nezasahoval, celé léto jsem připravoval změnu formátu. Od prvního
momentu bylo ovšem jasné, že v určitém momentu se mé kompetence začnou
překrývat s kompetencemi šéfredaktora. Sám nemám pravomoc o osobě
šéfredaktora rozhodnout, tu má podle mé smlouvy majitel, případně
investor. Ti rozhodli, že redakci "změněného" Respektu budu jako
šéfredaktor řídit já. Marku Švehlovi, s kterým se počítalo nadále ve
vedení redakce, to měli sdělit na společné schůzce se mnou, a to v
druhé polovině září. Výpovědi redaktorů jsou "předehrou" k této
schůzce, která proběhne tento týden. Sečteno a podtrženo: nejde o věcné
důvody týkající se obsahu ani podoby "nového" Respektu, nýbrž o důvody
personální.
Srovnejte se sobotním:
Za normálních okolností člověk v manažerské pozici řídí a šéfredaktor
je odpovědný za obsah. Já jsem byl ale najat, abych Respekt personálně
i obsahově připravil na vycházení v novém formátu. To znamená, že nutně
muselo dojít k překrytí kompetencí, a od začátku jsme s tím počítali.
Moje kompetence byla za nový projekt, Marek Švehla byl šéfredaktorem
Respektu v běžném provozu. Někdy ale
musí nastat moment, kdy se oba naše projekty spojí v jeden. A
předpoklad byl, že v listopadu se rozhodne, kdo bude řídit. Tu pravomoc
rozhodnout mají pouze majitel a investor. Ti rozhodnou, kdo bude
šéfredaktorem po lednu 2007, dojde k definitivnímu vyřešení kompetencí.
Ukazovalo se, že prolínání kompetencí natolik spíš Markovi než mě
komplikuje pozici a práci, že on požadoval ujasnění dřív a proto byla
domluvena schůzka s majitelem, s investorem a se mnou na příští týden.
(zvýraznění mé vlastní)
Rozhodnou – rozhodli. Na první pohled furianství, ale už na ten druhý…
Je předaleko k molu a temno nad vodami
Řešení nenabízím. Jsou to všechno jen archetypy, schémata, do kterých je lehké spadnout a ze kterých je těžké se vyhrabat. Třeba se v lednu objeví krásný nový Respekt. S šéfredaktorem Čermákem, s původní redakcí, s nákladem 30 tisíc výtisků.
Ale spíš ne.
(mezititulky jsou z písně Karla Kryla Monology)