Multiagentní systém zvažuje (na základě návrhu jednoho svého člena) změnu procesu vyřizování požadavků. Současná praxe stanovuje dvě fronty požadavků. Každá fronta dokáže začít zpracovávat v požadavků za vteřinu. Samotné zpracování požadavku v první (pomalejší) frontě trvá t vteřin a je zdarma, zpracování v druhé (rychlejší) frontě trvá t/k vteřin, k > 1, a stojí m. Zpracování probíhá paralelně. Z n agentů jich b využívá druhou frontu. V jednom cyklu má každý agent právě jeden požadavek, a to přibližně ve stejný časový okamžik.
Navrhovatel argumentuje: Poslední požadavek v cyklu je zpracován v čase (n – b)/v + t. Protože n > 2b, dá se tento čas zkrátit tím, že druhá fronta bude pracovat stejně jako první. Pak bude poslední požadavek zpracován v kratším čase n/2v + t. Časy zpracování požadavků všech agentů využívajících první frontu se zkrátí, a zlepší se tedy sociální blaho.
Tato argumentace je v zásadě chybná. Nejedná se totiž o hlasování, ale o vyjednávání. Při hlasování se předpokládá, že se rozhoduje o nové věci. Všechny varianty výsledku hlasování musí přinášet něco nového. Pokud některá z variant zachovává status quo, její stoupenci nikdy nebudou s hlasováním souhlasit.
Jde tedy o vyjednávání. To je ale nutně individuálně racionální a nesouvisí se sociálním blahem. Pro b agentů je současný stav (v rámci zvažovaných možností) Pareto optimálním řešením. Z Pareto optimálního řešení se při zachování individuální racionality nelze posunout.
Tento stav není primárně závislý na k ani na m, ale na b. Počet agentů b je pak funkcí k a m. Zvýšení podílu k/m vede ke zvýšení b.
Navrhovatel mylně volá po sociálním blahu a po snížení b na nulu. Racionálnější by bylo usilovat o opak: o zvýšení b na maximum, aby jeho požadavek zůstal v první frontě sám a byl tak zpracován v čase t.
William Shakespeare citován v překladu Martina Hilského.