Reklama
 
Blog | Petr Olmer

Uhněte z těch schodů!

Třeba to taky znáte: Metro přijede do stanice, lidi se nahrnou k eskalátorům, způsobně se seřadí do fronty a po jednom na ně nastupují, aby vlevo zůstala ulička, kterou mohou procházet ti, kteří pospíchají. Jenomže i ti pospíchající se nakonec musí zastavit, protože tam někde nahoře stojí vlevo nějaký vůl a nechce se hnout. Tak to jsem já.

To řazení se do fronty je nová věc. Do roku 2003, kdy jsem Prahu opouštěl, jsem se s tím málokdy setkával. Lidi tehdy mysleli – dole je přetlak lidí, všichni chtějí nahoru, a tak tedy budeme na schody nastupovat co nejrychleji.

A najednou je tu kázeň. Seřadit do fronty a marš!

Já jsem ten, kdo stojí vlevo. Když si chce někdo zlepšovat kondičku, ať tak činí jindy. Stojím tedy vlevo a za chvíli za sebou slyším dup dup a zrychlený dech.

Reklama

"Pardon!" volá ten člověk za mnou. "Promiňte!" Ale mně nikdo nic neudělal, mně se nikdo omlouvat nemusí.

"S dovolením!" volá ten člověk hlasitěji v jakémsi nejasném očekávání, že se snad vznesu, abych mu uvolnil cestu. Tázavě se na něj otáčím.

"Já bych rád prošel," vysvětluje mi, a já mu tedy kynu, ať ráčí, neboť mezi mnou a člověkem vpravo je ještě dobrých patnáct čísel, ve kterých se může realizovat.

"To snad není možný!" protáčí oči v sloup, cpe se tou mezerou a pokračuje vzhůru.

Ale co, sportovce bych ještě pochopil. Rozum mi zůstává stát nad těmi frontaři, co se dole pod schody tak metropolisně řadí.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama