To řazení se do fronty je nová věc. Do roku 2003, kdy jsem Prahu opouštěl, jsem se s tím málokdy setkával. Lidi tehdy mysleli – dole je přetlak lidí, všichni chtějí nahoru, a tak tedy budeme na schody nastupovat co nejrychleji.
A najednou je tu kázeň. Seřadit do fronty a marš!
Já jsem ten, kdo stojí vlevo. Když si chce někdo zlepšovat kondičku, ať tak činí jindy. Stojím tedy vlevo a za chvíli za sebou slyším dup dup a zrychlený dech.
"Pardon!" volá ten člověk za mnou. "Promiňte!" Ale mně nikdo nic neudělal, mně se nikdo omlouvat nemusí.
"S dovolením!" volá ten člověk hlasitěji v jakémsi nejasném očekávání, že se snad vznesu, abych mu uvolnil cestu. Tázavě se na něj otáčím.
"Já bych rád prošel," vysvětluje mi, a já mu tedy kynu, ať ráčí, neboť mezi mnou a člověkem vpravo je ještě dobrých patnáct čísel, ve kterých se může realizovat.
"To snad není možný!" protáčí oči v sloup, cpe se tou mezerou a pokračuje vzhůru.
Ale co, sportovce bych ještě pochopil. Rozum mi zůstává stát nad těmi frontaři, co se dole pod schody tak metropolisně řadí.