Minulý týden jsem ještě uděloval poslední
zápočty z logiky. Platí tahle formule? ptal jsem se studenta. No, to je
těžké, ošíval se, hodně lidí říká, že platí, a hodně zase, že neplatí. Prostě varianta důkazu davem.
Jedinou autoritou jsou kamarádi. Co na tom, že se na přednášce říkalo, na cvičení opakovalo a že ve skriptech je napsáno, že formule platí. Kamarádi si nejsou jistí, a tak to celé plave v nejistotě.
Zpovídal jsem dalšího studenta a získal jsem překvapivý obrázek komunity, jejíž členové se vzájemně stresují otázkami, na které neznají odpovědi.
Získal jsem obrázek studentů, kteří se bojí zeptat se cvičícího nebo přednášejícího, a tak se raději sami dohadují, jak vlastně tu zkoušku měli napsat.
Pak jsem se zarazil – tak překvapivé to přece není, vždyť já se choval stejně. Kolikrát já zašel během svého studia na konzultaci?
Asi na to teď nahlížím jinak. Ale přece – skutečně je normální, že student, který je dvakrát vyhozen od písemné zkoušky a připravuje se na svůj poslední pokus, si nezajde za zkoušejícím a nezjistí si, kolik získal z těch minulých písemek bodů a kde udělal chyby? Že se neptá po vzorových řešeních?
Na můj popud probíráme písemku, kterou minule nezvládl. Jednu otázku nechápu; zdá se mi, že má dva možné výklady. Student přikyvuje, ale neví, který z nich je správný. A to jste se nezeptal? Proč?
Strach. Dokázali by ten strach přemoci, kdyby za studium museli platit?